Potlačená láska by Bella Swan - část 3.

5. května 2009 v 21:31 | Piperka |  Potlačená láska
Ahoj, tak tu pro vás mám další část fanfiction od Belly Swan z webu http://twilight.webzdarma.cz, Potlačená láska. První kapitolu si můžete přečíst tady, druhou tady a informace o povídce najdete tady. Tak příjemné čtení:

Potlačená láska



3.část



Od doby kdy mě navštívila rodina Tanyi uběhly už tři roky. Po celou dobu jsem dělala to samí, přežívala. Mému životu se už dávno nedalo říkat život, jenom přežívání. Protloukala jsem se pochybnou existencí bez rodiny, bez lásky, bez všeho. Jediným mým společníkem byla neukojitelná žízeň po krvi. To jediné co mi zbylo byla krev a vzpomínky. Když jsme nelovila, utápěla jsem se ve vzpomínkách. Vzpomínala jsem na svůj minulý život. Na život ve kterém jsem byla šťastná. Ale pokaždé, když jsem vzpomínala na svůj minulý život, vyplavily se na povrch i ty špatné vzpomínky. A mě hned zaplavila šílená bolest, která proudila celým mým tělem a ochromovala mě. Ničila moje dávno mrtvé srdce a jediné čím jsem se dokázala z takového stavu dostat byl lov. Nechala jsem se pohltit svými smysly a v ten okamžik se ze mě stala krvelačná zrůda neschopná se ovládnout. Pokaždé přitom přišlo o život několik lidí a mě ihned potom zaplavila vlna výčitek a nenávisti. Nenáviděla jsem ho za bolest kterou mi způsobil, zároveň jsem ho ale stále milovala. Nedokázala jsem na něj zapomenout, ale nemohla jsem na něj myslet. Všechno tohle teď byl můj život.



Zrovna jsem se protloukala kolem jednoho zapadlého divadla. Byla jsem na lovu. Musela jsem se, ale trochu líp obléknout pokud budu chtít svést nějakého chlapa. Tomu co jsem měla momentálně na sobě se ani nedalo říkat oblečení.

Představení mělo každou chvíli začít. Kolem mě procházeli poslední opozdilci. Všichni oblečení ve společenských šatech, jak příhodné. Čekala jsem schovaná ve stínu dokud jsem neuviděla ženu, která mi byla postavou i výškou podobná. Vystřelila jsem ze svého úkrytu rychleji než letící kulka. V jedné sekundě jsem stála za ženou. V další sekundě jsem ji přikryla rukou ústa, aby nemohla křičet a táhla ji do temnoty uliček. Jedním trhnutím její hlavy jsem způsobila, že mi její duše vyklouzla zpod rukou. Stáhla jsem jí šaty a její tělo pohodila do stoky, kde ji najde minimálně nějaký žebrák. V rychlosti jsem se převlíkla a šla čekat před vchod divadla.

Na můj vkus trvalo představení trochu dlouho a to jsem byla upír. Konečně jsem uslyšela tleskot lidí. Po chvíli se z divadla začali hrnout lidi, toužící po čerstvém vzduchu. Začala jsem se rozhlížet po možné oběti. Lidé kolem mě procházeli a zírali na mě. Na sobě jsem měla červené jednoduché šaty na úzká ramínka. Šaty byly dlouhé až na zem a zakrývaly tak moje černé kozačky. Na jednom ramínku jsem měla přidělanou červenou kytku. Celkový vzhled by byl lepší, kdybych měla udělaný něco s vlasy, ale i tak jsem byla mimořádně přitažlivá oproti lidským ženám.

Muži na mě zírali a ženy syčely závistí. Já jsem si toho však moc nevšímala. Moje oči neklidně těkali z místa na místo. Z obličeje na obličej. Hledala jsem a našla. Moje srdce snad znovu začalo po tolika letech tlouct. Muž, kterého jsem si vyhlídla byl naštěstí sám. Upravoval si svoje sako a mě zatím nezaregistroval. Podle drahého obleku se dalo snadno poznat, že pochází z bohatší vrstvy. To mě na něm, ale nezaujalo. Co mě zaujalo byl jeho vzhled. Tolik mi připomínal mého anděla. Zrzavé vlasy, bledá pleť. Jediné co na něm bylo jiné byli oči. Měl je modré až šedé. Ne zlaté.

Trvalo mi jen sekundu než jsem se rozhodla, že potrápím svoji mysl a srdce. Ladně jsem se zvedla ze zídky na které jsem doteď seděla a přitančila k němu.

"Dobrý den," pozdravila jsem ho a snažila se o co nejsametovější hlas. Muž překvapeně vzhlédl a na chvíli se zarazil. Jeho oči těkali po celým mém těle. Sladce jsem se na něj usmála a zaregistrovala jak se jeho srdce rozhodlo zaběhnout maratón. Trochu nesměle se na mě usmál.

"Dobrý den," vrátil mi pozdrav.

"Nevíte náhodou kolik je hodin?" zeptala jsem se nevinně. Až příliš ochotně se podíval na svoje zápěstí, kde měl hodinky.

"Půl jedenácté," odpověděl. Sladce jsem se na něj usmála.

"Děkuji." Vrátil mi stále trochu zdráhavě úsměv.

"Mohla bych jít kousek s vámi? Je tma a já se v těchhle uličkách bojím jít sama."

"Ah, samozřejmě. Bude mi ctí," odpověděl. Čekala jsem, že mi nabídne rámě, ale on se jenom usmál a pokynul mi rukou, abych ho následovala. S mírným podrážděným jsem ho následovala. Chtěla jsem mu být co nejblíže.

Štěstěna dnes stála při mně. Jak jsme tak šli, začalo příšerně pršet. Ani jeden z nás neměl deštník, takže jsme pořádně zmokli. Došli jsme až k jednomu paneláku a schovali se pod stříškou.

"Pojďte na chvíli ke mně. Usušíte se a počkáte než se ten déšť přežene…" nabídl mi pozvání. Usmála jsem se na něj a přikývla. Vyšli jsme do druhého patra a zastavili se u prvních dveří na chodbě. Jeho byteček byl malý, ale útulný. Navedl mě do malé kuchyňky. Někam odběhl a za chvíli se vrátil s ručníkem. Podal mi ho a já si s díky začala sušit vlasy. Vrhala jsem k němu svůdné pohledy a úsměvy. On se namísto toho otočil a začal se přehrabovat v ledničce. Jenom jeho rychle bušící srdce mi potvrdilo, že na něj přece jenom mám nějaký vliv.

"Můžu Vám nabídnout něco k jídlu?" zeptal se.

"Ano, děkuji," odpověděla jsem zdvořile. Souhlasila bych s čímkoliv jenom, abych od něj nemusela odejít. Sedla jsem si na jednu židli a sledovala jak připravuje vajíčka. Začal se mi zvedat žaludek už jenom při tom jak to v kuchyni začalo smrdět. Moje fantazie přitom běžela na plné obrátky. Představovala jsem si, že je to on, kdo se o mě stará a který mě hodlá krmit. Že to jeho ruce připravují vajíčka a jeho ústa na mě mluví. A moje fantazie šla i dál. Když muž servíroval vajíčka na talíř, nedokázala jsem se už ovládnout. Vstala jsem a přešla k němu. Překvapeně se na mě otočil a podíval. Jediným pohybem jsem mu přitiskla rty na jeho a začala ho líbat. Chvíli stál zkoprnělý, ale po chvíli začal moje polibky váhavě oplácet. Pochopila jsem, že jeho úmysly byly zřejmě do téhle doby čestné.

Moje fantazie opět vzala za své. Představovala jsem si, že jsou to jeho rty, které mě líbají a jeho ruce, které se mě dotýkají. Otevřela jsem zavřené oči a viděla jeho obličej. Jeho zlaté oči a dokonalé rysy. Nebylo dobré takhle trápit moji zmučenou mysl, ale nebolelo to tolik, jako když jsem na něj vzpomínala. Dál jsem ho líbala a dotýkala se ho. Přejížděla jsem přes jeho ramena a cítila jak se třese. V mých myšlenkách jsem, ale nehladila jeho hruď, ale hruď mého anděla. Líbali jsme se a já si to po dlouhé době aspoň trochu užívala.

Jeho obraz však zmizel hned jak mě zaplavila šílená touha po krvi. Teď už to byla pouze moje oběť a ne osudová láska. Už jsem se nedokázala dál ovládnout. Prostě jsem musela…musela pít. Dovolila jsem si ještě jedno pohlazení jeho rtů a pak už jsem jenom zhluboka pila.

Jeho vysáté tělo jsem položila na zem. Píchlo mě u srdce, když jsem si představila, že jsem ve své fantazii právě zabila svého anděla. Najednou jsem víc než dobře chápala proč se ode mě odtahoval pokaždé, když jsem mu byla příliš blízko. Roztřásla mě představa, že jsem mohla dopadnout jako muž přede mnou.

Byla jsem už na odchodu, když jsem uslyšela kroky na chodbě a hned na to chrastění klíčů v zámku. Nevěděla jsem co mám dělat. Schovala jsem se za roh a čekala.

"Ahoj, zlato! Jak bylo v divadle?" ozval se příjemný hlas ženy. Zřejmě jeho přítelkyně. Nebo už možná manželka.

"Zlato? Jsi doma?" zeptala se tentokrát ustaraně. Slyšela jsem její kroky. Měla jsem v plánu kolem ní proklouznout a utéct. Dřív než najde tělo svého přítele. Vešla nejdřív do koupelny a hned potom do kuchyně. Uslyšela jsem její hlasitý výkřik. Tohle už nešlo ignorovat. Vrhla jsem se na ni a dřív než stačila vydat další výkřik, zlomila jsem jí vaz. Položila jsem její tělo vedle toho druhého. Chvíli jsem se na ně dívala a potom vyběhla ven. Neobtěžovala jsem ani za sebou zavřít.

Běžela jsem upíří rychlostí temnými uličkami do svého úkrytu a celou svojí vůli se snažila nezhroutit se. Doběhla jsem ke svému úkrytu. Hned jak jsem za sebou zavřela dveře, zhroutila jsem se. Schoulila jsem se do jednoho kouta v místnosti a začala vzlykat. Vždy po lovu mě zasáhly výčitky svědomí. Byla jsem vrah, netvor. Zabila jsem nevinného člověka. Dneska vlastně tři. Ten muž si to nezasloužil. Vypadal na hodného a milého muže, který zřejmě velmi miloval svoji přítelkyni a ona jeho. Věděla jsem, že výkřik té ženy mě bude pronásledovat navždy. Její hysterický výkřik, který prozrazoval zoufalství nad smrtí milovaného člověka. Byla jsem nestvůra a nešlo to nijak zvrátit. A zítra to bude stejné a pozítří a za týden. Už jenom ta myšlenka ve mně zdvihla vlnu nevole a já pochopila že takhle to už dál nejde. Zároveň jsem se i rozhodla co dál dělat. Už jsem neměla jinou volbu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.