Potlačená láska by Bella Swan - část 4.

7. května 2009 v 21:52 | Piperka |  Potlačená láska
Ahoj! Tak tu pro vás teda mám tu slibovanou další část povídky, kterou napsala Bella Swan, tentokrát už 4. Já jsem tu už dočetla a hrozně se mi líbila, přečetla jsem ji téměř jedním dechem, dá se říct. Nezamilovala jsem si jí tolik jako jednu další kterou napsala ta samá autorka, ale stejně je skvělá:) První kapitolu si můžete přečíst tady, druhou tady, třetí tady a informace o povídce najdete tady. Tak příjemné čtení:

Potlačená láska


4.část



Počkala jsem až se setmí. Vyběhla jsem ze svého úkrytu s pocitem, že opouštím svůj starý život a přijímám nový. Trvalo mi jen pár sekund než jsem vyběhla ven z města. Musela jsem si ukrást nějaké auto. Sedla jsem si podél cesty a čekala. Spousta aut mi zastavovala a ptala se mě jestli nechci svést, aniž bych dala jakýkoliv signál, že potřebuji odvoz. Já jsem však všechny odmítla. Potřebovala jsem rychlé auto s tmavými skly. Když ani po třech hodinách neprojelo auto, které bych potřebovala, zvedla jsem se a běžela na druhý konec města. Tam jsem si také sedla a opět čekala. Ale ani tentokrát mi štěstí nepřálo. Měla jsem času dost, mohla jsem klidně čekat celou noc, klidně jsem to mohla zkusit i zítra, ale nechtěla jsem tu dál zůstávat. Kdybych tady zůstala mohlo by se stát, že ve svém rozhodnutí ochabnu.


Nakonec jsem se rozhodla, že ukradnu první auto, které kolem mě projede. Později si ukradnu nějaký lepší. Auto jsem dřív uslyšela než uviděla. Stoupla jsem si a nasadila andělský úsměv. Doufala jsem, že auto řídí muž a že není slepý. Dnes jsem, ale opravdu neměla štěstí, jako kdyby mě někdo odrazoval od mého rozhodnutí, projela kolem mě žena s malým autíčkem do kterého bych se sotva vešla.

Naštvaně jsem si sedla a dál čekala. Čím déle jsem čekala, tím méně jezdilo aut. Většina lidí už bude v práci nebo v posteli. Když jsem uslyšela další auto byla moje trpělivost vyčerpána. Ukradnu to auto, i kdybych se měla postavit na hlavu. Zůstala jsem sedět. Ze zatáčky se vyřítilo menší červené auto a díky bohu zastavilo u mě. Dveře se otevřeli a na mě vykoukla poďobaná hlava nějakého kluka.

"Co tak sama? Ještě v noci?" zeptal se. Mile jsem se na něj usmála, přestože bych ho nejraději zabila. Měla jsem vztek a potřebovala jsem si ho na něčem nebo na někom vybít. Bylo mi úplně jedno co to bude, ale musela jsem se ovládat. Musela jsem se naučit trpělivosti. Už tehdy jsem pochopila, že mi to bude dělat veliký problém.

"Nechceš svést?" položil konečně vytouženou otázku. Teď ho jenom dostat z auta.

"Ano moc ráda, ale mohl byste mi prosím pomoct? Myslím, že mám zlomenou nohu, nemohu s ní hýbat," poprosila jsem ho sametovým hlasem a hrála si na chudinku. Někdy mě až udivovalo, jak jsou chlapi ovladatelní.

"Samozřejmě, počkejte chvilku," odpověděl mi s přehnanou radostí. Vyskočil z auta a hrnul se ke mně. Jenom jsem se usmála. Když byl u mě, vyskočila jsem. Nečekal to a o dva kroky ustoupil. Dřív než stačil něco udělat, praštila jsem ho do hlavy. Nepraštila jsem ho moc, jenom tak aby upadl do bezvědomí a ráno ho bolela hlava. Položila jsem ho do trávy, aby ho nezajelo auta a prozkoumala jeho kapsy. Našla jsem peněženku a v ní díky bohu, peníze. Potom jsem nasedla do jeho auta. Chytrý kluk, nechal klíčky v zapalování.

Auto nebylo moc rychlé, ale aspoň něco. Na silnicích už nebyli téměř žádná auta, tak jsem si dovolila vydat ze "svého" autíčka maximum. Nedojela jsem daleko, jelikož začalo svítat. Auto jsem nechala na kraji města a našla si úkryt. Celý den jsem byla mimo. Nemohla jsem se dočkat, až se vydám znovu na cestu. Konečně slunce zapadlo. Před cestou jsem si rychle skočila do trafiky, koupit si mapu. Pro jistotu.

Další auto jsem si ukradla na odlehlém, nechráněném parkovišti. Nebylo těžké zdolat zámek. Horší bylo, uvést auto do činnosti. Musela jsem si vzpomenout na všechny Jacobovi lekce, které mi udílel, když jsem s ním trávila čas v jeho garáži. Asi na padesátý pokus se mi konečně podařilo pomocí drátků auto nastartovat.

Přestala jsem počítat kolik dní jsem byla na cestě. Nevnímala jsem ani hranice, které jsem musela překročit. Všechny města pro mě byla stejná. Každý den to bylo to samé. Přes den jsem se ukrývala a večer jsem jela dál. Cestu mi komplikovalo slunce, které bylo snad všude. Už jsme se nemohla dočkat, až se před ním nebudu muset skrývat. Nakonec se nade mnou někdo slitoval a požehnal mi autem, které nebylo sice nějak extra rychlé, ale mělo černá skla, takže jsem mohla jet i přes den. Hodně mi to zrychlilo cestu.

Postupem času se krajina začala měnit a lidé taky. Lidé na sobě měli čím dál teplejší oblečení a země začínala nabírat bílou barvu. Ani jsem se nenadála a všude byl sníh. Byl tak bílý, až mě chvílemi oslepoval. Sníh jsem viděla jedině v televizi a tohle pro mě byl opravdový šok. Byl opravdu zářivě bílý, neposkvrněný. Opět jsem byla ráda, že mám černé skla. Lidem by asi přišlo divný, že zatímco oni si mrznou v kožichu já se tady promenáduji v tílku.

Po tolika úmorných dnech jsem konečně dospěla ke svému cíli. Aljaška. Tyčila se nade mnou až mě to děsilo. Hory byly taky vysoké, že jsem si připadala jako bezvýznamný živý tvor, což jsem vlastně i byla. Hory ve mně vzbuzovaly podivný respekt, možná že se mi tady opravdu bude líbit.

Zašklebila jsem se na ceduli na níž bylo napsáno: Národní park Denali. Nikdy bych nevěřila, že se sem podívám.

Cesta byla čím dál tím víc komplikovaná. Potom co mi auto zapadlo do sněhu a mě se ho nechtělo z něj vytahovat, rozhodla jsem se, že dál půjdu pěšky. Když jsem vystoupila z auta, oslepil mě sníh ještě víc. Zářil téměř stejně, jako moje pokožka na slunci.

Rozeběhla jsem se. Kolem mě nikdo nebyl, žádný člověk a takhle to bude zřejmě hodně dlouho. Život bez lidí. Donedávna mi to přišlo jako naprostý nesmysl.

Nevěděla jsem, kde je mám hledat, tak jsem se prostě rozeběhla, přímo za nosem. Běžela jsem a větřila. Jejich pach mě k nim musí dovést. Zatímco jsem je hledala, rozhlížela jsem se po krajině. Připadala jsem si jako v pohádce. Všude bylo tolik krásy, až to bralo dech. Byla jsem na místech, kam nevkročila lidské noha. Kolem mě byla jenom divoká a nespoutaná příroda. Připadala jsem si jako predátor, který se vrací zpátky do divočiny.

Běžela jsem už nějakou dobu, když mi zrak utkvěl na něčem bílém. Tady to sice nebylo nic neobvyklého, protože tady bylo bílé téměř všechno, ale tohle bílé se hýbalo. Popoběhla jsem k tomu a pořádně se na to zadívala. Byl to lední medvěd. Jeho bílá srst ho skvěle chránila, dokonale splýval s okolím. Jenom díky svým upířím smyslům jsem ho nepřehlídla.

Ihned mě napadla myšlenka, že se nakrmím. Pokud se moje duhovky zbarví dozlatova, ukážu jim tím, že to myslím opravdu vážně. Taky jsem nechtěla při prvním lovu jakoukoliv společnost. Můj první zvířecí lov…

Rozeběhla jsem se k medvědovi bez jakýkoliv úskoků, neměla jsem náladu na nějaké hraní. Zrychlila jsem a dřív než se stačil medvěd obrátit, aby se mohl bránit, vrazila jsem do něj. Odlétl pár metrů. Dřív než se stačil zvednout, skočila jsem po něm a přišpendlila jsem ho k zemi. Zakousla jsem se mu do krku a zabrala. Bylo to těžší než jsem předpokládala. Čekala jsem, že krev zvířete nebude tak chutná, jako krev člověka, ale ono to bylo snad ještě horší. Bylo to jako bych přežvykovala gumu. Naprosto nechutné. Odtrhla jsem se od medvěda a zašklebila se na něj.

V tu chvíli probíhal uvnitř mě souboj. Měla jsem chuť se otočit a najít si prvního člověka, kterého potkám. Ale hned potom bych zase upadla do deprese a myslela na věci, jako je smrt. Stačilo by tak málo, jenom jedna cesta do Voltery. Ta myšlenka mě zachránila. Rozhodla jsem se, že necouvnu. Tohle všechno budu brát jako očistec. Bude to můj trest za všechny životy, které jsem zmařila a že jsem si trest zasloužila.

Znovu jsem se rozeběhla. Už jsem začínala ztrácet naději, když jsem konečně narazila na jejich pach. Byl slabý, ale alespoň něco. Nebyla jsem moc dobrá stopařka. Několikrát jsem jejich pach ztratila a musela ho znovu hledat, nakonec jsem ale dospěla ke svému cíli.

Už na mě čekali. Stáli na verandě a dívali se směrem ke mně. Zadívala jsem se na jejich dům. Nebyl veliký, ale ani malý. Z velké části byl dřevěný. Měl dvě patra a na střeše obrovský komín. Dům měl spoustu oken, které prosvětlovali celý dům. Celkově vypadal dům pohodlně a příjemně. Třeba to nebude tak hrozné, jak jsem si myslela.

"Ráda tě vidím, Isabello," pozdravila mě s úsměvem Tanya, když jsem přišla blíž.

"Ah ano, já tebe taky," odpověděla jsem jí, ale mě samotné zněl můj hlas falešně. Pousmála se, jak si toho byla taky vědoma. Za Tanyou stál Eleazar a vedle něj Carmen. Vedle Carmen postávala Kate a kousek od ní další upírka, kterou jsem ještě neznala. Tanya si všimla, kam koukám.

"To je Irina, naše další sestra," představila mi ji. Irina se usmála a ladně sestoupila ze schodů ke mně.

"Ráda tě poznávám," řekla mi s upřímným úsměvem na tváři. Krátce mi stiskla ruku.

"Já tebe taky," odpověděla jsem jí, ale úsměv jsem vykouzlit nedokázala.

"Omlouvám se, že jsem za tebou nepřijela se zbytkem rodiny, ale měla jsem něco na práci."

"To je v pořádku," odpověděla jsem zdvořile.

"Takže," ujal se slova Eleazar. Vzhlédla jsem k němu nahoru na verandu a vůbec se mi nelíbilo, že na mě kouká takhle z vrchu. "Proč jsi přijela?"

"Eleazare," napomenula ho Carmen, ale Eleazar se dál mračil a díval se na mě obezřetně. Podívala jsem se na Tanyu a odpověděla jí.

"Trvá stále vaše nabídka?" zeptala jsem se.

"A co zvířecí krev?" odsekl Eleazar a nečekal, až mi Tanya odpoví. Samozřejmě, tak nějak jsem čekala že na to někdo zavede řeč. Mile jsem se na něj usmála, ale stále to nebyl upřímný úsměv.

"Myslím, že zvířecí krev přežiju."

"A co, že se k nám chceš přidat, tak najednou?" vyptával se dál.

"To by stačilo Eleazare," okřikla ho Tanya dřív než jsem stačila odpovědět. "Isabella je určitě unavená z cesty." Eleazar se zašklebil, ale už nic neřekl. Tanya se otočila zpátky ke mně a postavila se přímo přede mě. Na tváři ji hrál obrovský úsměv.

"Vítej do naší rodiny, Isabello," pronesla slavnostním hlasem a objala mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Paige Paige | Web | 8. května 2009 v 11:52 | Reagovat

Tak abych už nechodila kolem horké kaše... :D...  nespřátelíme ??

2 Paige-...eSbéčko♥...MTR Paige-...eSbéčko♥...MTR | Web | 8. května 2009 v 12:08 | Reagovat

Také si vás hned přidám :)

3 WerunQa,Sb, WerunQa,Sb, | Web | 8. května 2009 v 13:36 | Reagovat

Kráásný x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.