Potlačená láska by Bella Swan - část 5.

11. května 2009 v 19:03 | Piperka |  Potlačená láska
Ahoj! Dneska nějak nemám sílu ani náladu na přidávání něčeho jiného... možná nějaké fotky nebo tak... ale každopádně tu mám pro vás další část, už 5., Fanfiction, které napsala Bella Swan. První kapitolu si můžete přečíst tady, druhou tady, třetí tady, čtvrtou tady a informace o povídce najdete tady. Tak příjemné čtení:

Potlačená láska


5.část



Čas strávený v Denali utíkal překvapivě rychle a vůbec mi to nevadilo. Hned potom co mě Tanya uznala jako člena své rodiny, ukázala mi můj nový pokoj. Pokoj nebyl veliký, ale za to útulný. Byl sladěn do uklidňující modré barvy. U jedné stěny byl dřevěný stůl se židlí a na druhé straně pohodlná a celkem i veliká pohovka. Vedle pohovky potom byli pouze dveře do koupelny. Bylo to skromně zařízené. Tanya řekla, že si ho můžu vybavit jak chci. Klidně můžu vyhodit tu pohovku a koupit si novou. Věděla jsem, ale že nebudu mít náladu kupovat jakýkoliv nábytek.


Už jsem byla na Aljašce skoro půlroku. Za tu dobu jsem se rozkoukávala. Snažila jsem se pochytit všechny zvyky Tanyi a její rodiny. O bližší kontakt s nimi jsem se ale nepokoušela. Byla jsem raději sama. Za ty roky co jsem žila sama na ulici jsem si zvykla na všeobjímající klid a ticho. Byl to pro mě veliký rozdíl, když jsem teď seděla v obývacím pokoji a poslouchala jak se Carmen s Eleazarem hádají. Naštěstí to všichni respektovali. Možná doufali, že se po čase otrkám, že potřebuji jenom čas zvyknout si na všechny změny. Možná to tak bylo a možná taky ne.

Dalším problémem pro mě byl lov a krev samotná. Pokaždé, když jsem šla na lov, což bylo celkem často, chodil někdo se mnou. Krev mi stále chutnala jako kus železa a jen těžko jsem se smiřovala s faktem, že už nikdy neochutnám tu lahodnou lidskou krev. Pomalu jsem si, ale začínala zvykat. Ještě nějakých dvacet let a už si ani nevzpomenu jak lidská krev chutnala.

Když jsem poprvé vyrazila do ulic "velkoměsta" bála jsem se. Dlouho jsem Tanyu přemlouvala, aby to odložila že jsi sebou ještě nejsem tolik jistá, ona byla ale neoblomná. Odpověděla mi, že odtud potřebuju vypadnou jinak se zblázním a že se musím naučit kontrolovat. Ono bylo velmi lehké odolávat krvi tam kde žádná krev není, něco jiného ale je, když stojíte v krámě plném lidí.

Pro jistotu jela celá rodina. Nakonec jsem se nevyhnula ani nakupování. Už jsem nebyla v krámě strašně dlouho. Moje šaty jsem pokaždé kradla svým obětem a do krámů jsem nechodila, nebylo třeba.

Tak jsem stála na kraji krámu a drtila si dlaně o hrudník, abych se ovládala. Pokaždé, když se někdo zprudka otočil nebo udělal jakýkoliv jiný pohyb, ztuhla jsem a zaťala ruce ještě víc. Bylo to nesnesitelný, nedalo se to zvládnout. Nakonec jsem musela zadržet dech, což jsem měla udělat hned na začátku.

Zatímco mi Tanya s Irinou a Kate vybíraly oblečení, já se snažila ovládnout tu bestii, která byla ve mně. Nevěřila jsem si, nevěřila jsem že jsem dost silná na to, abych se ovládla. Trochu psychické podpory mi přidával Eleazar, který stál hned vedle mě a hlídal mě. Věděla jsem, že pokud bych se o něco pokusila, zadržel by mě. Stejně tak Carmen, která stála po mém druhém boku. Přesto mě to neuklidnilo dostatečně.

Jak jsem řekla tak se i stalo, neovládla jsem se. Stalo se to navečer, když už v krámu téměř nikdo nebyl. Seděla jsem v zadní části krámu v zapadlém rohu a pořád se soustředila na to, abych nepodlehla. Eleazar stál kousek ode mě a bavil se o něčem s Carmen. Ostatní jsem nevnímala. Kousek ode mě, ani ne tři metry, prošel kluk. Mohlo mu být maximálně dvacet. Jeho krev byla lahodnější než jakákoliv, kterou jsem za celý den ucítila Neudržela jsem se, nezvládla jsem to.

Všechno šlo velmi rychle. Jen matně si vzpomínám, jak jsem po něm skočila. Vnímala jsem teprve prudký náraz, který mě odhodil téměř přes půlku krámu a příšerný jekot prodavačky. Nevšimla jsem si, kdo po mě skočil, ale typovala jsem že Eleazar. Ale nevšímala jsem si toho. Jediné co pro mě momentálně existovalo byla má kořist. Bleskurychle jsem se zvedla a znovu skočila po klukovi, který se krčil v rohu, držel se za hlavu a hystericky vzlykal. Dřív než jsem se k němu, ale dostala, znovu do mě něco narazilo a hned potom se kolem mě obmotali něčí ruce. Bránila jsem se, kopala jsem a škrábala jako smyslu zbavená, ale nepomohlo mi to. Eleazar mě držel příliš pevně. Táhl mě přes celé nákupní středisko a lidi, kteří ještě nakupovali se po nás vyděšeně otáčeli. Zřejmě si mysleli, že jsem dostala nějaký záchvat.

Dotáhl mě až k nejbližšímu lesu. Sotva jsem se dostali na čerstvý vzduch, vzpamatovala jsem se. Zavyla jsem jako poraněné zvíře a potom se stulila do klubíčka pod jeden strom. Objala jsem se rukama kolem nohou a začala se pohupovat ze strany na stranu. Vydávala jsem přitom podivné vzlyky. Eleazar byl z mého počínání zmatený, nevěděl co se mnou má dělat. Naštěstí ho vysvobodila Irina. Něco naléhavého mu řekla a hned na to odběhl. Zřejmě vyřešit problém, který kvůli mně nastal.

Irina si ke mně přisedla a téměř mateřsky mě objala. Snažila se mě utěšit, jak já se v té chvíli jenom nenáviděla. Nezvládla jsem to, byla jsem ze sebe zhnusená. Na druhou stranu jsem, ale byla naštvaná, naštvaná na Eleazara, že mi nedovolil navečeřet se. Nemohla jsem se na sebe podívat ještě týden potom. Tanya mě sice uklidňovala, že na začátku chybuje každý a že jsem nikoho nezklamala, ale nepřesvědčila mě. Její slova neměla žádný účinek. Spíše naopak. Zdálo se mi, že jsem se po tom incidentu ještě víc uzavřela do sebe.

Všichni se snažili můj krunýř prorazit, ale moc se jim to nedařilo. Ale nevzdávali se. Teprve po roce zaznamenali menší změnu k lepšímu. Rozhodla jsem se, že přece jenom budu trochu milejší. Oni mě trpí ve svém domě, dělí se semnou o svůj domov a já se jim odvděčím tímhle způsobem. Začala jsem se tedy o ně víc zajímat. Povídala jsem si s nimi a snažila se o nich co nejvíc zjistit, ale zase se moc nevázat.

Naše vztahy byly spíše přátelské. Já už měla rodinu, i když o mě nestála. Nejvíc jsem se spřátelila s Irinou, měly jsme podobné zájmy. Vždycky se ke mně chovala mile. Usmívala se na mě takovým zvláštním úsměvem, jako by přesně věděla co se ve mně děje a jako by to chápala. Naopak nejvíc jsem se snažila vyhýbat Eleazarovi a Carmen. Nebylo to ani kvůli tomu, že jsme si s Eleazarem nepadli do oka hned na začátku, ale bylo to spíše kvůli vztahu který mezi sebou měli. Nemohla jsem se dlouho dívat na to, jak se ti dva k sobě mají. Příliš mi to připomínalo můj lidský život, příliš mi to připomínalo jeho. Nemohla jsem se na to dlouho dívat, pokaždé jsem musela co nejdřív opustit místnost, abych nevyvolala vzpomínky, které mě příliš bolely.

Oba si toho samozřejmě všimli. Carmen si o tom semnou několikrát pokoušela promluvit, ale já se z toho pokaždé vymluvila. Věděla jsem, ale že to tak dál nepůjde, musela jsem proto vymyslet nějaký plán. Nakonec jsem srazila tři mouchy jednou ranou. Zmírním tím antipatii Eleazara, zároveň budu víc s ním a s Carmen, čímž docílím toho, že se na nic nebude vyptávat a ještě k tomu se naučím bojovat.

Jednoho večera jsem požádala Eleazara jestli by mi nedával lekce boje, že se konečně musím naučit bránit. Až příliš horlivě souhlasil. V domě plném dívek určitě neměl možnost uplatnit bojové umění. Neměl se s kým prát a jistojistě mu to chybělo, vždyť je to chlap…

Od té doby jsme každý den alespoň chvíli cvičili. Eleazar byl tvrdý oříšek. Byl o několik století starší než já, měl víc zkušeností a byl silnější, ale nevzdávala jsem se. Nebral si semnou servítky. Jeho rány byly tvrdé a bolestivé, nebral ohled na to, že jsem byla holka, ale tak mi to vyhovovalo. Měla jsem možnost vybít si vztek a všechny emoce, i když jsem se doopravdy Eleazara ještě nikdy nedotkla. Zároveň jsem cítila fyzickou bolest, což bylo příjemné oproti té psychické bolesti, která mě užírala už několik let. Fyzická bolest pro mě už dávno nic neznamenala.

"Kroť své emoce. Musíš se naučit ovládat se," opakoval pořád dokola. Čím déle jsme, ale cvičili a já pořád neviděla dostačující výsledky, byla jsem zuřivá a naštvaná. Díky tomu vznikaly hlášky jako byla tahle: "Ty mě porazíš teprve potom co začnou prasata létat!" A začal se šíleně smát. Jak jsem měla chuť ho praštit!

Když už jsem byla dost zmlácená, zavelela Carmen že by to pro dnešek stačilo. Už od prvního cvičení s námi byla. Sedávala na verandě a pozorovala nás nebo krotila Eleazara, který se často nechával příliš unést. Sedla jsem si vedle ní a zuřivě odfrkovala. Eleazar s dobrou náladou zašel do domu a celou dobu sršel vtípky.

"Nemusíš to dělat," ozvala se Carmen. Překvapeně jsem se na ni podívala.

"Eh, co nemusím dělat?"

"Tohle," mávla rukou před dům, kde jsme před chvílí bojovali, "nemusíš se s Eleazarem prát."

"To je dobrý Carmen, opravdu se potřebuju naučit bojovat, ale vůbec mi to nejde," odpověděla jsem jí a kopla naštvaně do kamínku, který ležel přede mnou.

"Hm, třeba není Eleazar dobrý učitel," prohodila. Uslyšela jsem jak Eleazar dotčeně zasyčel. Pokrčila jsem rameny. Možné to je, ale spíš to bude mojí nešikovností. Byla jsem nešikovná jako člověk budu nešikovná i jako upír.

"Proč se nám tolik vyhýbáš, Isabello?" zeptala se po chvíli Carmen. Cukla jsem sebou. Tomuhle tématu jsem se chtěla vyhnout, přestože jsem věděla, že se mu nevyhnu navěky.

"Já se vám nevyhýbám," zkusila jsem to takhle.

"Ale no tak, nejsem slepá ani blbá," odpověděla trochu uraženě. Povzdechla jsem si.

"Tohle nesmíš brát osobně, Carmen. Není to tvoje ani Eleazarova chyba. Za to můžu jenom já," zamumlala jsem.

"Nerozumím." Zaváhala jsem. Nechtěla jsem mluvit o své minulosti, nemohla jsem pokud jsem se nechtěla zhroutit. Už dlouho se tak nestalo a já doufala, že to tak i zůstane. Věděla jsem, ale taky že mi nedá pokoj dokud jí to aspoň částečně nevysvětlím. Přemýšlela jsem co všechno jí můžu říct.

"Víš, zamilovala jsem se do jednoho chlapce," zaváhala jsem, "hodně mi ublížil a já jsem se přes to ještě nedostala. Nechci vyvolávat špatné vzpomínky. Když vidím vás dva, hned si na něj vzpomenu a znovu mě to začne strašně bolet. Opravdu to není vaše chyba, s tímhle se musím poprat sama." Dívala jsem se na ni zoufalýma očima a doufala, že už to nebude dál rozebírat.

"To je mi líto," odpověděla soucitně. Sklopila jsem oči. Ještěže jsou moje slzní kanálky už navždy prázdné, nebyla jsem si jistá jestli bych zvládla v tuhle chvíli neplakat.

"Já jenom nechápu, jak to mohl udělat. Potom všem co mi řekl...tak lehce to smetl ze stolu, jako by to pro něj nic neznamenalo…" Carmen najednou byla v rozpacích, zřejmě vytušila že jsme se ocitly na velmi vratkém tématu, který se nám může velmi lehce vymknout z rukou.

"To je mi líto," zopakovala znovu. Lepší než neříct nic. Pousmála jsem se a sebrala veškerou svoji sílu, abych udržela tu skořápku, která držela moje tělo pohromadě.

"Už je to dlouho," řekla jsem a snažila se o lhostejný tón, ale neoblafla jsem ji. Chvíli jsme jen tak seděly až se začalo stmívat. Každá jsme přemýšlely o svém a ani jedné z nás se nechtělo mluvit. Nakonec nás z tohohle apatického stavu dostala Tanya svými slovy:

"Budeme mít návštěvu!"

Pokračování dodám brzy... doufám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.