Potlačená láska by Bella Swan - část 8.

18. června 2009 v 20:37 | Piperka |  Potlačená láska
Ahoj! No tak když už jsem u toho přidávání fanfiction musím přidat i další část, tentokrát už 8. fanfiction od Belly Swan, Potlačená láska. Já už to mám nějaký ten pátek přečtený, takže můžu potvrdit, že i tahle část je skvělá:-) Opravdu, moc se mi líbí:-) Já nechápu, jak všichni dokáží napsat tolik fanfiction a konkrétně Bella jich napsala opravdu dost... Já se musím pochlubit, taky jsem začala psát... ale nějak jsem se trochu sekla.. hned zezačátku... tak až to bude v nějakém stavu, dám vám jí sem, i když pochybuju, že jí budete číst...:-D
První část si můžete přečíst tady, druhou tady, třetí tady, čtvrtou tady, pátou tady, šestou tady, sedmou tady a informace o povídce najdete tady. Tak příjemné čtení:

Potlačená láska

8.část

Na příjezdové cestě stála tři auta. Černý mercedes, červený jeep a červený kabriolet. Ihned jsem poznala čí jsou to auta. Zachvátila mě bolest a panika. Aniž bych mohla cokoliv dělat, moje nohy se instinktivně otočili a běželi pryč. Chtěla jsem být od nich co nejdál. Celý ten čas se na ně snažím zapomenout a potom stačí jenom krátký pohled na jejich auta a jsem opět na začátku. Staré rány se obnovily a já se nakonec musela zastavit, abych se nerozpadla na kusy. Černá díra, které jsem se tak pracně zbavovala se znovu objevila v celé své kráse a drtila mě přímo nadlidskou silou.


Spadla jsem na zem pod tíhou té bolesti a stočila se do klubíčka. Plakala jsem bez slz. Mým tělem se nesly vzlyky, které mě měli oprostit od bolesti, ale bezúspěšně. Pláč mi nepomáhal ani když jsem byla člověk, nečekala jsem, že se ta bolest zmírní, když se stanu upírem. Spíše naopak, věděla jsem, že to bude mnohem horší.

Snažila jsem se sebrat, ale nešlo mi to. Moje mysl se pomátla, obnovovala vzpomínky, které jsem se snažila vymazat ze své mysli. Viděla jsem je všechny před sebou, jako by jsem je naposledy viděla včera. Téměř jsem si mohla sáhnout na tu jejich dokonalost. A viděla jsem i jeho…v mé mysli byl stále krásný, dokonalý a ničím neposkvrnění. Viděla jsem, jak se na mě pokřiveně směje a cítila jak se mi tisíce malých nožíčků zabodává do mého dávno mrtvého srdce. Nebyla jsem připravená na bolest, kterou jeho obličej vyvolá.

Vzpomínky si začali razit cestu k té nejvíce bolestivé. A k tomu jednomu slovu, které mě zbavilo života. To jedno "NE", s kterým pošlapal všechno co jsem k němu cítila. Nechtěl mě, už mě nemiloval a dokázal mi to říct do očí. Ještě mě poprosil, abych na sebe dávala pozor, tu péči si mohl odpustit.

Stále jsem ho milovala, ale i nenáviděla. Způsobil mi tolik bolesti, tolik trápení. Kdybych ho potkala co bych udělala? Vrhla se na něj a snažila se ho zabít? Nebo bych se na něj vrhla a líbala ho, do doby než by mě od sebe odstrčil a vysmál se mi? Ne, ani jedno. Utekla bych a potom se zhroutila někde, kde by mě nemohl nikdo najít.

Bolest mě stále svírala jako ve svěráku, bůh ví, jak dlouho jsem tam ležela. Nakonec se to stalo nesnesitelné. Měla jsem pocit, že pokud se té bolesti nezbavím, zešílím z ní. S velikou námahou jsem se zvedla. Musela jsem se sebrat. Pečlivě jsem zasunula všechny svoje nebezpečné vzpomínky tam kam pařili a přinutila se myslet na cokoliv jiného. Po nějaké době jsem byla už schopná logicky uvažovat.

Co bude dál? Uteču? Nechci se s nimi setkat, ale zároveň jsem věděla, že kdybych utekla spadla bych znovu do zabíjení lidí a upadla do hlubokých depresí. Musela jsem se vrátit. Nebyla jsem na setkání s nimi připravená, ale musela jsem to udělat. Přece mě odtud nevyženou!

Rozeběhla jsem se tedy zpátky. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla pryč, ale Tanya určitě bude mít strach. Třeba jsem se mohla dostat do nějakého městečka a někoho tam zabít! Měla jsem pocit, že v tomhle mi nebude Tanya nikdy věřit.

Připadalo mi, že ta cesta trvala nekonečně dlouho. Konečně se objevil dům a i všechna tři auta. Do poslední chvíle jsem doufala, že se mi to jenom zdálo, ale nezdálo. Byla to krutá realita.

Když jsem procházela kolem jejich aut, došlo mi, že jedno auto chybí. Jeho auto. Stříbrné volvo. Že bych měla štěstí a nepřijel sem? Do domu jsem vstupovala co nejtišeji. Pomýšlela jsem na zbabělí útěk do svého pokoje, ale zavrhla jsem to. Takovou radost jim neudělám. V obývacím pokoji jako by všichni zmlkli, ale zřejmě to byla jenom moje fantazie.

Měla jsem pocit, že se zastavil čas, když jsem vcházela do obývacího pokoje. Seděli na pohovce a v křeslech, jako andělé a úplně ohromeni na mě zírali. Byli snad ještě mnohem krásnější než jsem si je pamatovala, ale to bylo zřejmě tím, že jsem teď byla upírka. Viděla jsem mnohem víc detailů. Viděla jsem každý dokonalý detail jejich obličeje, viděla jsem úplně všechno co šlo. Zhrozili mě jizvy na Jasperově tváři, byli mnohem viditelnější díky mým novým smyslů, ale nedala jsem na sobě znát žádné opovržení ani cokoliv jiného. Můj výraz neprozrazoval žádné emoce. Na první pohled se téměř nezměnili. Snad jen to, že se mi zdálo, že jsou mnohem smutnější než, když jsme se viděli naposledy.

Dívala jsem se každému do tváře, ale bála se pohlédnout jim do očí. Dalo mi opravdu velikou námahu udržet se v klidu. Nemohla jsem se před nimi zhroutit, to by nešlo.

Podívala jsem se na každého člena rodina a teprve potom mi to došlo. Posledního člena rodiny jsem nikde neviděla. Trochu jsem se díky tomu uvolnila.

"Be - Bello?" slyšela jsem, jak černovlasá elfka zamumlala. Trochu jsem se přikrčila, jak to jméno vyklouzlo. Takhle mi nikdo neřekl přes šest let a doufala jsem, že to tak bude i nadále. Alice zřejmě stále nemohla uvěřit tomu, že před ní stojím. Ostatní se z toho šoku vzpamatovávali také pomalu, ale i oni se pomalu smiřovali s myšlenkou, že pravděpodobně žiju a jsem dokonce upírka.

"Bello!" vyhrkla nahlas. Zřejmě už byla přesvědčená, že jsem to já. Vyskočila z Jasperova klína a na chvíli jsem měla pocit, že se ke mně vrhne a obejme mě. Něco v mém výrazu ji to, ale nedovolilo.

"Jakže jste jí to řekli?" zeptala se Irina nechápavě.

"Mě by spíš zajímalo…vy se znáte?" zeptala se Kate. Tanya naopak byla vždy nad věci.

"Kde jsi byla tak dlouho, Isabello? Měli jsme strach…"

"Promiň, trochu jsem se zapovídala," odpověděla jsem jí.

"Zapovídala?" pozvedla jedno obočí. Ušklíbla jsem se na ni a Tanya se zasmála.

"Sedni si," řekla a poplácala na volné místo vedle ní, na gauči, "a pozdrav naše přátele Cullenovi."

"My už se známe," prohlásila Esme. Její hlas byl dojatý, jako by se shledala se svojí ztracenou dcerou. Ale to se mi zřejmě zdálo.

"Opravdu?" zeptal se překvapeně Eleazar. Vyčítavě se na mě podíval. "Neřekla jsi nám, že znáš Cullenovi!" Pokrčila jsem rameny a šla si sednout vedle Tanyi.

"Neptali jste se," odpověděla jsem vyhýbavě. Co jim na to taky říct.

"Bello, kde jsi celou tu dobu byla?" zeptal se Carlisle. Trochu jsem se přikrčila.

"Prosím, neříkej mi tak."

"Cože?" zeptal se zmateně.

"Neoslovuj mě Bella, nemám to ráda," řekla jsem poněkud mrazivě. Všichni Cullenovi se na sebe podívali a v očích jim hrála spousta emocí. Převážela nechápavost.

"Jak to že se znáte?" zeptala se znovu Kate.

"Ještě z mého lidského života," odpověděla jsem dřív než mohl někdo z Cullenů říct něco co by se mi nelíbilo. Chvíli bylo rozpačité ticho.

"Myslím, že tomu nerozumím," hlesl bezradně Eleazar. Alice už otvírala pusu, aby něco řekla, ale skočila jsem jí do řeči dřív než stačila cokoliv říct.

"Na vysvětlování bude času dost…" To poslední co jsem teď potřebovala, bylo vyprávění o mé minulosti, na kterou jsem se snažila zapomenout. Alice po mě hodila nevraživý pohled, ale já ji ignorovala, což ji popudilo ještě víc. Sedla si zpátky k Jasperovi a špulila přitom pusu.

"Hm, kdo tě přeměnil?" zeptal se vážně Jasper. Další nevhodná otázka. Rozhodně jsem na ni nechtěla odpovídat. Všechny oči v místnosti se na mě otočili. Pochopila jsem, že jsem o sobě neřekla nic ani rodině Taniy. Musela jsem pro ně být jeden veliký otazník.

"Ehm," váhala jsem, "nechci o tom mluvit." Uhnula jsem hlavou, abych se nemusela dívat do jejich očí. Periferním okem jsem viděla, jak se Alice chystá něco říct.

"Ne Alice," předběhla jsem jí, "nech to plavat." Můj hlas byl podrážděný a nepříjemný. Možná jsem byla trochu víc než nepříjemná. Všichni se na mě překvapeně podívali. Nikdo z přítomných by do mě něco takového neřekl.

"No, my jsme našli Isabellu v jednom zapadlém baráku," prohodila Tanya, která se nehodlala řídit mé prosbě. Sakra mlč! Nic jim o tom, neříkej! Nechtěla jsem, aby věděli o tom co jsem dělala. Byli by ze mě zklamaní a zhnusení a to jsem přese všechno nechtěla.

"Zapadlém?" zeptala se nechápavě Esme. Tanya pohodila rukou.

"Byla to nějaká rozpadlá továrna. Ani dýchat se tam nedalo…" Byla jsem napjatá. Vysílala jsem k Tanye výhružné pohledy, ale buď si toho nebyla vědoma nebo mě okázale ignorovala.

"Proč jste jí hledali?" zeptal se Carlisle. Vypadalo to, že mi totálně nevěnovali pozornost. Zřejmě jim nevadilo, že sedím vedle nich. Dál se o mě bavili, jako bych tu vůbec nebyla. Tanya už otevírala pusu, aby odpověděla.

"Ne, Tanyo! Mlč!" ohradila jsem se vztekle. Zamračila se na mě.

"Isabello," řekla káravě. Zřejmě nechápala proč tak vyšiluji.

"Ne," zavrčela jsem, "nepřeji si to."

"Proč?" zeptala se Alice. Proč? Ona se ještě ptá? Přiznávám, nebyla to jejich volba, ale oni se semnou ani nerozloučili a tím mě ranili. Jako bych pro ně nic neznamenala. Už neměli žádné právo o mě cokoliv vědět.

"Protože si to nepřeji," zopakovala jsem umanutě. Smutně se na mě podívala. Zřejmě pochopila, všichni Cullenovi pochopili, proč s nimi nechci mluvit.

"Je nám…"

"Myslím, že půjdu," skočila jsem jí znovu do řeči a rychle se vyhoupla na nohy. I já pochopila k čemu se schyluje. K omluvám. Ale já nechtěla nic slyšet. Ne, teď. Ne, tady.

"Budu ve svém pokoji," dodala jsem na usmířenou. Otočila jsem se k odchodu. Poslední co jsem viděla než jsem vyšla z obýváku, byl smutný pohled Alice a ostatních členů její rodiny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alice-Clara Cullen Alice-Clara Cullen | Web | 18. června 2009 v 21:55 | Reagovat

wow to je dobré, klidně bych četla dál  a dál :D ale ono to dáů není :D škoda :) tj ty vlasy předtím Kriss slušely víc :)

2 leosenka leosenka | Web | 19. června 2009 v 9:46 | Reagovat

Ahojky!Chces mit vetsi nastevnost tveho blogu?
Uz te nebavi chodit na jina blogy a videt jak maji vysokou nastevnost?
Tak se koukni na www.leosenka.blog.cz a prihlas se do male souteze.Staci kdyz vyplnis malinkatou prihlasku a ja zviditelnim tvuj blog!!
Neber to jako reklamu no kdyz kliknes uvidis ze reklama to neni
JE TO 2 CLANEK OD VRCHU!

3 Nikits SB Nikits SB | Web | 19. června 2009 v 15:06 | Reagovat

ahoj... jn, Robovi by neuškodilo kdyby ho někdo tak vyfakoval, myslím to samozřejmě v dobrým... když všechny ty ječící fanynky furt, byla by to změna... na té fotce se ale vůbec netvářil špatně, tak asi proto, že se to jen točilo... by mě zajímalo jak by se tvářil, kdyby to tak někdo udělal doopravdy... třeba to na něho platí :D jo a mimochodem pěkná povídka... :)

4 • Persephone • → eSBé • Persephone • → eSBé | Web | 19. června 2009 v 15:50 | Reagovat

Kváásný!

PS: Moooc se omlouvám, že jsem dlouho neobíhala :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.