Březen 2013

Co mi blog dal... a co mi vzal.

15. března 2013 v 20:37 | Piper. |  Piperka
Když jsem včera seděla u počítače a nepřemýšlela o tom, jak moc se mi blíží maturita a místo toho jsem myslela na to, že jsem sem už víc jak měsíc nic nepřidala, nutně mě muselo napadnout položit si otázku, zda mám vůbec ještě vůli a sílu blog vést, zda mě to vůbec ještě baví, zda nemám dost nevhodně postavené priority. Říkala jsem si, co mi vlastně blog dal? Za všechny ty roky od chvíle, co jsem založila svůj první, charmed001.blog.cz. Už asi není nikdo, kromě mojí kamarádky z reálného života, Anette, která si tenhle blog pamatuje. Éra krychle001 byla krásná. Éra twilight001 ještě krásnější. Teď si nějak vůbec nemůžu uvědomit, jestli jsem se s mou milovanou Jenny seznámila už na ch001 nebo až na krychli, každopádně o to teď nejde. Prostě jsem se musela ptát a zamyslet se. Co mi vlastně blog dal? Tak co? Co mi dal? Dal mi něco, co mě hrozně baví, bavilo a bude bavit. Dal mi spoustu přátel, na které nikdy nezapomenu. Dal mi jednu z nejlepších kamarádek, které znám osobně, Anette, kterou jsem poznala díky ch001 a známe se už řádku let a i když se vídáme málo, tak nás spousta věcí spojuje. Dal mi místo, kam můžu utéct a kde se můžu vypovídat, když to nedokážu ventilovat jinak, než písemně. Dal mi mnoho informací o mých oblíbených hercích, dal mi určitý smysl, který jsem dala svému volném času, ve kterém jsem neměla co dělat. Ale nakonec... právě i tímhle mi blog paradoxně něco vzal. Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem si blog založila. Nikdy, ani jediného založení jakéhokoliv mého blogu jsem nelitovala. Nikdy nikdy nikdy. Přesto, když se na svou histori zpětně dívám, kolik jsem toho mohla dělat, když jsem vysedávala u blogu! Spoustu! Mohla jsem se učit, mít skvělý známky, mohla jsem chodit do klubů, mohla jsem chodit ven, víc do kina, víc číst... jenomže jsem nechtěla. A kdybych se mohla vrátit... prostě bych neudělala jinak... neudělala. Zase bych si ten blog založila. Stejně bych to udělala, prostě jo, protože já jsem prostě blogař celým srdcem. Vzal mi čas, vzal mi nervy, vzal mi část mýho života, ale to rozhodně neznamená, že bych toho litovala. Ale s přicházející maturitou si stále říkám, a ptám se sama sebe, jestli má vůbec cenu pokračovat. Jestli vůbec mám vůli a sílu pokračovat. Občas... občas se mi chce něco napsat, ale zrovna nemám čas. A když ho mám, tak se mi zase psát nechce... je to se mnou těžký. Řekla bych, že až do maturity, to tu bude období... přemýšlení o tom, co bude dál...